Obvykle není o letadlech a letištích moc co psát, ale protože jsem měl šanci vyzkoušet cestu z Prahy do Jerevanu s ČSA i s Aeroflotem, udělám tentokrát výjimku.
Aeroflot jako vždy bodoval výborným jídlem – na začátek krevety, kaviár, pravé šampaňské a ne bohemka, na oběd při dvouhodinovém letu Praha-Moskva výběr ze tří možností, italská vína a šest druhů čaje. Na druhou stranu, tentokrát se naprosto nepovedl výběr personálu: v byznysu obsluhovala letuška jako ze špatného pornofilmu. Přes prsa měla oranžovou a už tak dost upnutou uniformu o dvě čísla menší, do rtů si nacpala kolagenu tak na tři roky dopředu a zásadně na všechny mluvila rusky. Jen když na tom člověk trval, přešla do angličtiny, ale nikdy si to nepamatovala. A ani jednou se neusmála.
V ČSA je sice jídlo pořád nic moc, ale usměvavé a pohodové letušky, se kterými se dá příjemně povídat a člověk z nich nebude mít noční můru, situaci o dost vylepšují.
Tentokrát byl vtipný i přílet do Moskvy – stáli jsme na ploše místo příjezdu k terminálu, takže pro nás přijely autobusy. Pro byznys byly přistaveny dva mikrobusy, což jsem zažil už jen v Addis Abebě, ale nakonec se to vyplatilo. Když jsme totiž přijeli ke vchodu, bylo zavřeno a asi deset minut jsme čekali, než nám otevřou dveře do letiště. My naštěstí čekali v sedě a ve stínu, lidi z economy ale čekali ve stoje v autobusu, který parkoval pěkně na slunci.
No a pak jsme u tranzitního východu čekali deset minut na to, než přijde někdo z pasovky a pak dalších 15 minut na to, než přijdou bezpečáci a znovu nám zrentgenují zavazadla. Ale aspoň jsem se dověděl několik zajímavých příběhů spolucestujících – 55-letý Čech letící za manželkou (Mongolkou) do Mongolska, rodina za synem do Indonésie se srazem v Hong Kongu (a kterým navíc včera zrušili let, takže spali v Praze na letišti a ze 36 hodin plánovaných v Hong Kongu jim zbude asi šest – i když to docela stačí…).