Je trochu perverzní, že poslední část cestopisu dopisuju až v letadle (naštěstí jsem vzhledem k poloprázdnému letadlu ČSA dostal upgrade, takže jsem místo studené a navlhlé bagety dostal i teplé penne s masovo-celerovo-rajčatovou směsí univerzální nevýrazné chuti, ale hlavně je tady místo na psaní a žádný spolucestující bez deodorantu). Nějak v Kyjevě nebylo dost času téměř na nic.
Naštěstí jsem měl pár zajímavých schůzek – a taky se naučil zpaměti hotelové menu, protože naše mission leader Sue přiletěla s chřipkou, takže první dva večery jsme byli v hotelu na večeři, aby nemusela nikam chodit a nezhoršilo se jí to. A třetí den v pokoji kopla do nohy stolu a zlomila si prostřední prst na levé noze, takže už jsme opravdu nikam nechodili…
Jednou z nejzábavnějších schůzek byla vstřeča s Bankovní univerzitou (kterou mimochodem založila a financuje centrální banka). Byly tam tři dámy – poradkyně rektorky 65 let, prorektorka okolo 45 a mladá asistentka okolo 25. Měly sice různá jména, ale vizuálně si byly velmi podobné, vypadalo to jako trojgenerační schůzka. A taky mluvily pořád ve stejném pořadí…
Byla to taky jedna z mnoha schůzek, kde nám nenabídli nic k pití. Tak na půlce nám nenabídli nic, na druhé se zeptali na čaj nebo kávu, o vodu si člověk musel výslovně říct. Nejlíp to měli zařízené v Platinum Bank, kde měli v každém meeting roomu malý bar. A mimochodem, jejich zasedačky se jmenovaly podle druhů kávy, takže člověk mohl mít schůzku v latté, ristretu, espressu, cappuccinu… Na kávu mají asi úchylku, protože různých coffee shops mají plné ulice – a kdyby měl člověk náhodou absťák a nemohl ujít těch posledních 100 metrů, tak mají i automobily změněné na automaty na kávu (viz následující fotka).
 |
| Škoda Favorit, verze „Káva s sebou“ |
Taky je zajímavé, že na Ukrajině mají Platinum Bank, taky existuje Diamant Bank – ovšem žádná Zlatá banka. Asi je pro ně zlato moc obyčejné. I když několik lidí si stěžovalo, že Fond pojištění vkladů kryje pouze vklady v penězích a ne vklady v drahých kovech, a chtěli, ať doporučíme rozšíření garancí. A když už jsme u těch jmen, tak mě i po letech pořád baví, že pojištění se rusky řekne „strachovanie“.
Pojištění by v Kyjevě potřeboval člověk především kvůli demonstracím – každý den jsme jezdili kolem úřadu vlády a kolem parlamentu a vždycky tam byla nějaká demonstrace. A když se demonstranti rozhodli jít od úřadu vlády k parlamentu, tak prostě tu ulici na 20 minut zavřeli, než všichni přešli. A nebo pojištění na parkovací místa, protože na většině ulic se stojí ve dvou řadách a většinou tam jsou „dozorci“, kteří auta posunují, když někdo potřebuje odjet.
Z budov (tedy kromě dvou velkých chrámů, které byly okolo hotelu) na mě asi největší dojem udělala Universita Tarase Ševčenka – obrovská budova s rudou fasádou přesně v tom odstínů, jakou používají v českém pohraničí bordely. A s tím velkým sovětským rozměrem budovy to byl skutečný silný zážitek.
Velmi vtipné byly hlášení na letišti při odletu – ukrajinsky se „odlet“ řekne „ulet“, takže jsem dvě hodiny poslouchal vyvolávání různých úletů…