Tak poprvé jsem v zemi, kterou vůbec nepoznávám. V Sofii jsem byl jen jednou v životě, někdy v roce 1992, a byla to úplně jiná země – něco jak Kišiněv před 10 lety, šedivé město plné chudých lidí. Dnes je to moderní město, plné světel a drahých obchodů, tedy aspoň pokud je vidět, protože je tady slušná mlha (některé letadla dokonce nepřistávaly odpoledne v Sofii, ale v Plovdivu a do Sofie jeli účastníci konference autobusem).
Já ještě stihl přistát, ale cestou z letiště do města mlha zhoustla tak, že nebylo vidět na vzdálenější stranu ulice. Je to prý prokletí toho, že Sofie je v údolí s horami ze všech stran, takže tam nefouká vítr. Kvůli mlze a zimě (a tmě) nemělo smysl vyrážet ven, takže pro oživení alespoň detailní reportážní fotografie na téma pokojová služba:
 |
| Pobavil mě žlutý karafiát – a nepřekvapilo to, že sklenka vína stojí zhruba polovinu toho, co sklenka vody. |
Druhý den po skončení konference jsme měli oficiální večeři pro zahraniční účastníky konference v tradiční restauraci s tradičním jídlem (rajčata, okurky a čtyři pomazánky z jogurtu jako předkrm, hora výborně kořeněného masa jako hlavní chod a jako dezert pečená dýně s oříšky a medem). A protože to byla národně-tradiční restaurace, samozřejmě nechyběla tradiční hudba, takže se u stolu mohli bavit jen lidé, co seděli vedle sebe. Já měl vedle sebe Španělku z Bruselu a mimo jiné se dověděl, že vánoční dárky se ve Španělsku dávají až 6. ledna na Tři krále…
Velmi hezké bylo i to, že za oknem restaurace byla ledová plocha, kde se bruslilo – a prý mají otevřeno 24 hodin denně, takže si občas jdou lidé zabruslit jako závěr celonočního flámu. A ráno na šestou už tam jsou děti před cestou do školy. Další hezkou zimní tradicí je prý pracovní lyžování – Vitoša je jen půl hodiny od Sofie, takže spousta lidí skončí před pátou v práci a o půl šesté už lyžuje, často s kolegy z práce.
Škoda, že jsem tady měl jen pár hodin, Sofie vypadá jako velmi příjemné město a lidé byli také velmi přátelští. Budu se muset vrátit…
