Cesta z Prahy do Jerevanu byla v pohodě, ve Vídni jsem si dal v salónku na večeři Tikka Masalu s kuřetem a dvě skleničky červeného, takže se mi pak ty tři hodiny z Vídně do Jerevanu dobře spalo. Navíc po příletu bylo vyřízení víza rychlé, trvalo to tak 10 minut proti obvyklým 45 minutám v Ázerbajdžánu (o kterém se ale tady vůbec nesmí mluvit, jako by neexistoval).
Takže tak ve čtyři ráno jsme byli s kolegyní z DC venku – a řidič, který měl pro nás přijet, nikde. Takže jsme nakonec jeli taxíkem, řidič si prý spletl dny… Jinak vyjít z letištní prostory bylo ázerbájdžánské déja vu – všude spousta chlapů různého věku v černé kožené bundě. Stejné je to i třeba v Kosovu – postávají na nárožích, před hotely, na letišti. Nic nechtějí, baví se spolu a kouří. A všichni mají černou koženou bundu… A v Baku mají ještě jednu specialitu – louskají pistácie, takže večer je na každém nároží hromada skořápek, ovšem do rána pečlivě uklizená.
Když jsem si nad ránem vybaloval, zjistil jsem, že jsem si doma nechal manžetové knoflíky, takže jsem si musel jít přes den koupit nové. A našel jsem docela hezké asi tak za poloviční cenu oproti Tie Racku… Podobně hezké měli i v Nextu kousek od hotelu, ale protože ten den začal v Nextu výprodej, fronta na pokladnu byla tak na hodinu, takže jsem to vzdal. Dvě pokladní a ve frontě 62 lidí s nákupem, z legrace jsem to spočítal…
Večeři (což je pro nás každý večer i porada) jsme měli v místní italské hotelové restauraci. Pizza byla slušná, ovšem dojalo mě, že každou půlhodinu pustí nějakou operní árii a jeden z číšníků zpívá… Naštěstí tady ale na hotelové televizi mají i nějaký francouzský operní a klasikohudební kanál, tak si spravím vždycky náladu. Sedím v posteli, notebook na klíně, píšu a dívám se na Romea a Julii, kde zpívají Villazon a Machaidze. Takže docela pohoda…
Včera jsme měli první pracovní den a byli jsme v centrální bance. To, že si při příchodu zapisují čísla notebooků, už jsem zažil i jinde (dokonce i v Jižní Africe), ale tady musí návštěvy odevzdat do uzamykatelné skříňky své mobilní telefony, návštěvy mají s mobily vstup zakázán… Velmi zajímavá byla kancelář šéfa bankovního dohledu – na stěně má monitor, na kterém sleduje přes TV kameru, co dělá jeho sekretářka v předpokoji a kdo k němu jde na návštěvu. Ale nemá z kanceláře zadní východ, alespoň ne žádný viditelný, tak to je opravdu asi spíš na kontrolu sekretářky než jako varování před útokem nespokojených bankéřů.
Máme tady novou členku týmu, bývalá Insurance commissioner státu Washington, tak 55-letá židovka, která v půlce 90. let v Praze dohledávala závazky českých pojišťoven vůči českým židům (a která má doma čtyři maďarské ohaře, takže jsme část večeře strávili ukazováním fotek jejích psů a fotek naší Col). Navíc Insurance commissioner je politická volená funkce a paní ex-komisařka je demokratka – a po Jerevanu chodí v čepici, na které má třpytkami vyšitý nápis Obama…
Dneska jsem už měl schůzky i mimo centrální banku, přes noc trochu nasněžilo, takže to vypadá moc pěkně. Zajímavé je, že chodcům před přechody zastavují auta, dokonce i velká černá SUV. Je vidět, že represe funguje – za nedání přednosti chodci na přechodu jsou pokuty vyšší než je půlka průměrného platu… Jinak tady pozoruji architekturu, ve 20. a 30. letech tady vyrostly krásné paláce, vtipné jsou obytné domy z 50. let s korintskými sloupy přes tři patra. A okapy, které jsou opřeny o stromy a vyvedeny nad prostředek chodníku, protože u stěn jsou o půl patra do země zapuštěné obchody a různé provozovny, takže kdyby byl okap u stěny, teklo by všechno dovnitř.
Tak tolik první zážitky, za chvilku vyrážím na poradu a večeři a těším se, že se trochu vyspím. Budík, který zvoní ve 4.15 pražského času, je dost hrozná věc.
 |
| Příprava na oficiální večeři s vedením centrální banky. Milí, vtipní a zábavní. A mimochodem také velmi vzdělaní, většina z bankovní rady i top managementu studovala alespoň rok či dva v USA nebo v Anglii… |