Krajina v Arménii je stejně šedá a smutná a domy stejně šedivé jako v celém postsovětském regionu. Taky jako novinku mají ještě pořád na každém paneláku na střeše desítky antén, každý byt má svou televizní anténu (ale skoro nikde nejsou satelity, vystačí si zřejmě s domácí TV). Ale být bývalým členem SSSR má zřejmě své výhody – alespoň v Arménii slaví den nezávislosti dvakrát do roka, poprvé jako výročí vzniku Arménie v roce 1918 a podruhé jako výročí odtržení od SSSR.
Přitom mají SSSR za co děkovat – třeba za metro, což je tady celá jedna linka a devět stanic. Ale protože v Jerevanu metro strašně chtěli a protože za sovětských dob se podle pravidel metro stavělo jen ve městech nad milion obyvatel, došlo v 60. letech k masivnímu sestěhovávání lidí z vesnic do Jerevanu, aby splnili limit. Metro funguje dobře dodnes, na rozdíl třeba od atomové elektrárny.
Když v roce 1988 došlo k velkému zemětřesení (při kterém zemřelo přes 25 000 lidí a Gorbačov poprvé v historii SSSR požádal USA o humanitární pomoc a jako poděkování Arméni v roce 1990 postavili ve Washingtonu sochu), museli vypnout jedinou atomovou elektrárnu. Ta přitom produkovala 40 % energie celé Arménie, takže následovalo pět let výpadků a vypínání elektřiny na řadu hodin denně. Když Turecko a Ázerbajdžán zablokovaly kvůli sporu o Náhorní Karabach hranice a Arménie tak nemohla importovat ropu ani uhlí, rozhodli se elektrárnu znovu spustit bez ohledu na rizika.
Naštěstí mají Arméni jednu výhodu pro případ jaderné katastrofy – zatímco v Arménii jich žijí tři miliony, celosvětová arménská diaspora má okolo devíti milionů lidí. Vedle Izraelců jsou tak jediným národem, který má více příslušníků za hranicemi než uvnitř své země. Navíc expanze mimo hranice země je hodně starou tradicí – třeba nejstarší křesťanský kostel v Singapuru, postavený před 250 lety, byl arménský pravoslavný kostel.
Arménie je národnostně zemí velmi homogenní – 98 % tvoří Arméni, půl procenta Rusové a 1,5 % jediná národnostní menšina, Jazidis. Jsou to pastevci, kteří pasou především ovce, jsou poměrně bohatí (vzhledem k obrovské poptávce z Íránu jsou jehňata velmi drahá, stojí 250-300 USD, zatímco průměrná mzda v Arménii je 200 USD měsíčně). Jazidis si přitom zachovávají zvyky pasteveckého národa, kromě kočování třeba provdávají své dcery ve 12-13 letech a jde samozřejmě o rodinou domluvené sňatky.
Ona je to obecně drsná země – jako průvodkyni jsme měli mladou holku, která studuje filologii, přiživuje se jako průvodkyně – a v rodině je jediná, která vydělává, rodiče ani bratr nemají práci a jsou závislí pouze na ní…